Dlouho jsem zvažoval zda tenhle autentický deník prubnout jako mini knížečku. A prubnul! Bez úprav a editací jsem sepsal e-book pojednávající lehko-vážné chvilky samoty a dobročiny na pustém ostrově, avšak s těmi nejbližšími, kteří mě každý den obklopují.
A bez Acrobat Readeru to neotevřete
Znáš ten zvuk lázeňských oplatků,
když srdce se lámou na půlky,
kousek pro tebe,
kousek pro mě,
lázeňské oplatky.
“Stát, nebo střelím!
předložte si dotožnosti”
Jožo vystrašeně pohlédl na Standu. Oboum se roztřásly ruce ještě více, než doposud.
“Zaběhl nám tu pes ” odvětil Standa.
“Prosím ty totožnosti
Jožo Sápal, ročník osmdesátejpátek” povzdychoval uniformovaný pohraničář s hvězdou na čele, zatímco si prohlížel totožnosti obou uprchlíků.
“Černý vlčák, pane, měl bílej flek na hřbetu, pane strážník”
“Kudy běžel?”
Jožo se rozhlédl kolem sebe. Nic víc než hlubá stráň a hluboký les zde nebylo.
“Tudy, pane, tudy!” ukázal na vyšlapanou lesní pěšinku v lese.
“Tak to již určitě doběhl k nám na základnu,
pojďte, půjdeme se podívat.”
Standovi vyrazil na čele pot. Tep se mu zrychlil a zatmělo se mu před očima. Pohlédl na Jožu, jemuž se rozklepaly kolena.
Pohraničář se ohlédl. Jožo chvíli nechápavě pozoroval stezku; výstřel.
Standa se pokusil utéci.
“Stále si trváte na zaběhlém psu?” ironicky odvětil pohraničář mířící kalašnikovem na Jožu.
“Vy zkurvený komouši!” řval Jožo
Samopal byl připraven k výstřelu a byl by již vystřelil, kdyby se zde něco nemihlo. Jakási černá můza s bílým flíčkem na hřbetě odzbrojila pohraničáře a zakousla se mu do krku.
“Pojď sem milá, jak jsi to dokázala?” Mazlil se Jožo s vlčákem.
“Budu ti říkat osvobozená, milá, moje milá”
http://youtube.com/watch?v=E_ztQ8sYlhQ
Jako když Anděl,
nad oblaky stáčím hlavu,
v noci širé,
advent,
advent je tu!
Slyšel’s venku rolničky?
Ne! Já vím nač jest ten čas,
nepřichází santa,
ale Ježíš as.
Viděl’s kolik hvězdiček?
Modré, žluté, barevné,
prostoupily domy i obchody,
lampičky kam oko dohlédne.
A těch lidí vůkol nás,
sem, tam lítají,
načpak?
Dárečky si chystají.
Jako když Anděl,
nechá v nebi hlavu,
cítím už jen,
tu Vánoční pohodu.
Ach, lásko přiznej,
jak u rybníka,
v dubnovém světle,
chodili jsme na panáka.
Ach, lásko přiznej,
my role hráli,
kamarád a kamarádka,
přitom spolu spali.
Ach, lásko přiznej,
štěstí netrvalo dlouho,
ale prožít jej,
je něco nádherného.
Načas zima přišla,
v sněhu zapadlý,
bez náznaků empatie,
konsternován.Ale jako minule,
lásko přiznej,
přišel duben,
a rybník krásnej.Venku padá sníh,
nebe bledne,
lásko, už aby tu byl,
zase duben.
Bezduchá sketa
nemajíc osudu,
vleče se ve stádě
polonahý v kvádru.
Bankrot,
polohlas vyřčený
a zrádci?
Jen se dělejte hrdými!
Narodil jsem se pro vlast,
pivo, knedlíky a ženu.
Přezíravče!
Žárlivci vyřčenému.
A tak zpatra
mluvím
a padám.
Sním o soucitu
ke stádě i k ženám.
Žijeme v době, kdy se láme umění do vícero směrů. Před sto lety byl umělec ten, kdo alespoň trochu ovládal papír a tužku, hudební nástroj, či různé malůvky, tužky, či křídy. Dnes je vše jinak.
Malíři již nejsou pouze malíři, ale také sprejeři, fotografové, grafici, inženýři. Hudebníci jsou dnes také technaři, rappeři, ři breakeři. A spisovatelé? Nenapadá mě žádné nové odvětví, které by stálo za zmínku (snad blogeři… ba ne, deníky se psali i tenkrát, jen je nečetlo tolik lidí).
Příchodem výpočetní techniky se tak nejen lidé, ale i umění výrazně změnilo. Zda k lepšímu, či horšímu je otázka na nedělní hantýrku na Nově. Podíváme-li se však do minulosti, zjistíme, že již za dob van Gogha nebyl život umělců příliš jednoduchý. Jeho, dnes tak ceněné, malůvky se prodávali po 20 francích. Na jídlo, byt a šat to již tenkráté bylo mizerně málo. A problém nebyl ve van Goghu, kreslil nádherně, jen co je pravda, a obrazů měl.. Problém byl již tehdá v samotných lidech. Němé publikum nechtěno umění. Nemohl své obrazy prodat. Nikdo je nechtěl. Tenkrát.
Dnes doma vlastní snad každý fotoaparát. Projděte se po ulici. Ve výlohách zhledáte kytary, bubny, housle, mixážní pulty, plátna, ty nejlepší olejové barvy z Itálie, štětce všech rozměrů. Co hůř. Lidé chodí každý den s fotoaparáty do lesů, zřizují si vlastní ateliéry, skládají si vlastní hudbu, zpívají do ní, zakládají si vlastní webové stránky, píší prózu, poezii, nakupují zběsile steelpady a doma na svém počítači kreslí obrazy. A všechno vysvatují na internetu. Na tom největším, nejpospolitějším, nejznámějším, nejobdivovanějším a nejsledovanějším médiu na celém světě.
V celé své hrozitánské velikosti. Umění, umění samo o sobě. Zdarma.
Umělci jsou k smíchu. Za svou cenu. Lidé přestali vyhledávat umění, lidé jej začali masově tvořit. A tak se nedivme, když jen ztěží nalezneme další Čapky, Boženy Němcové, Smetany, van Goghy…
Člověk internetu znalý si nemohl nevšimnou neupadajícího trendu, informovat své internetové přátele o tom, co dělám, co právě poslouchám, na co se dívám a co čtu. Právě poslední jmenovaný mi donedávna ve výčtu internetové moderny 2.0 nezapadal.
Konečně něco pro knihomoly
Na webu knihi.cz můžete vést stručný, jednoduchý a funkční “čtenářský deník” (avšak bez poznámek). Zkrátka vám eviduje knihy, které jste právě přečetli; poslední knihy poté můžete vyexportovat podobně jako poslední přehrané skladby na last.fm. Nápad skvělý, realizace průměrná a výsledek trochu mrzící. Jistě by webu neškodil lepší hosting, neboť snad každého po čase omrzí neustále čekání, nabíhání (nedejBože, když chci přidat posledních 10 přečtených knih; to abych si vzal den volna, bohužel).
Uživatelé mohou knihu přidat, komentovat, hodnotit. To je tuším všechno. Pro čtenáře by však bylo užitečné, kdyby mohli sledovat doporučené knihy (vygenerované systémem), popřípadě čtenáře se stejným vkusem; následovně uživatelské skupiny a komunity (nejinak u last.fm, kde to skvěle funguje; já vím, to je ale trochu jiné kafe). Přes všechny výtky musím službu hodnotit kladně, neboť přesně vystihla to, co mi tu celou dobu chybělo. (pokračování příspěvku…)
