Kaderas Blog - dePRESS

Skvělé myšlenky vznikají na vzduchu Duben 26, 2007

Je to skoro až paradox; sedím u počítače s klávesnicí, myší, internetem a nepřeberného množství informací. Při pohledu kolem dokola přes samé knihy nevidím. Kdyby náhodou vypadla elektřina a já nemohl svou myšlenku zaznamenat přímo do počítače, disponuji svíčkou, zápalky, propisovací tužkou průměru 1,2 a sešitem s pevný vázáním. Pro lepší návaznost myšlenek a jejich pochody mohu zapálit přírodní vonnou tyčinku, udělat si čaj, pustit si Bobby McFerrina.

Don’t worry be happy

Přes všechny tyto možnosti sedím u klávesnice a poletuji nesmyslně myší sem a tam, přičemž ruce by psaly, ale mozkové závity emigrovali. Tápám, nesmyslně klikám na odkazy, které mě nikdy nazaujmou a které považuji za větší zbytečnost, než je televize sama. Přitom bylo tolik myšlenek, tolik promyšlených frází, dialogů, monologů, pouček, strastí, zkušeností a nepravd. Přitom jsem věděl, že dnes nebudu na suchu, že dnes napíšu dobrou myšlenku (v podstatě nejde o myšlenku, ale o formulaci, která myšlenku zosobňuje).

A ono nic. Nechumelí se, klávesnice touží, ruce pracují, ale myšlenka se neukájí. Vím na betón, že až vstanu a po ranní hygieně vykročím do radostně probouzející jarní přírody ještě zvlhlou a roztouženou po včelím obšťastněním, naskočí nekonečné monology o vzniku pampelišky, dialogy s dobrým a špatným já, zvažování, promítání, citové vydírání. Tisíce vět, milióny písmenek; avšak ani jedna nezaznamenána. Čím to, že vše začne bujařit zrovna když po ruce nemáte papír a tužku?

A tak sedím v křesle, popíjím ženšenový oolong, poslouchám Bobba, uvolňuji tělo i mysl nad Tibetskou vůní a pročítám jednotlivé knihy najednou doufajíc, že to přijde.

Nepřišlo a to je ten paradox.

Zombie! The Cranberries! a napuchlej vzduch.. Duben 5, 2007

Je to jako pád z osmého patra panelového bytu.
Dnes nescházím schod po schodu; vše se kolem mne vzněcuje a tma pohlcuje popel, popelníky, popeláře i popelku.
Nikdo neví, zda stále letím. Všude tma, horko a vlhko.

Ačkoliv pod nohama necítím pevnou zem, opírám se o cosi notoricky nestabilního. Snažím se předmět rozeznat, ale jakoby se vzdaloval.
Vše se vzdaluje.
Rychle.
Start raketoplánu Apollo 11, tentokrát bez posádky.Kulka ráže 11m vystřelené z prototypu AG-34; kulka vystřelená ze tmy do tmy.

Zastavil se, svět se zastavil. A já?
Já na sebe vzhlížím z neskutečné výšky. Vypadá to, jako bych stále padal.
Hlouběji.
Kdepak panelák, kdepak osmé patro. To je šikmá věž v Paříži; Eiffelovku přestěhovali, všechno přestěhovali.

“Stůj, kdo jsi?”
“Já?”
“Vidíš tu snad ještě někoho jiného, než jsi ty? Tady nejsi na zemi ty zmetku!”
“Promiňte osobo, nevidím vás, netuším kde jste a jak jsem se zde dostal. Vlastně už ani nevím, kdo jsem.”
“A toho dole, pod námi, poznáváš?”
“Ano, je to mé druhé já. To je ten, co skočil; ten, kdo snil o bílém nebi s měkkou peřinou a cvrlikajících andělíčkách. Je to ten, kdo každý den létal na trase Česká Amerika - Tatry - Španělsko; Španělsko on totiž velmi rád. Jenže ještě tentýž den s tím samým vlakem ze Španělska vjížděl do podsvětí. To zatracené podsvětí, nenáviděl jsem ho kvůli tomu. Říkal tomu THC, LSD, Perník… Já to však měl vždy jen za výletní jízdu za hranice Země.
Ale on to miloval. Miloval, ROZUMÍŠ?
Musel bys ho znát, aby jsi pochopil tu jeho vášeň.”
“Let, vlak, vášeň…”
To je jak z té písničky Zombie. Určitě to znáš, skládal jsem ji pro tebe: In your head, In your HEAD, ZOMBIE!”
“To není tvá píseň, to je od The Cranberries; miluju tu písničku!”
“Zombie. Vždyť já jsem ji zpíval. Já ji nahrál, pustil v rádiu a poslouchal v autě.”
“Hele Zombie, nepřebral’s trochu?
Nezníš mi ani trochu jako Bůh a tohle nevypadá ani trochu jako ráj.”
“Nikdo ti neříkal, že jsem Bůh; ten se tě ostatně už dávno vzdal. Takovejma, jako ty, se nahoře vůbec nezajímaj.
To já jsem tě přivedl tu.
To já jsem ten dole, to já ti dal tu možnost vzlétnout a padat.”
“Nenávidím tě; nenávidím toho dole! Já za nic nemohl, rozumíš? Rozuměj tam nahoře? JÁ NE!”
“Šetři hlasivky, cesta do pekla je delší než do ráje.”

Dopad.
Bezvládné tělo leží na zemi před panelákem. Byl to rychlej pád z osmýho patra.
Neměl šanci.
Drželi ho dva dny na přístroji, ale zohvená tvář mu už nikdy nedovolila promluvit.
Otevřít oči,
vdechnout trochu toho napuchlýho vzduchu,
ochutnat coca-colu života,
probudit se.

Nechci být rýpal Duben 4, 2007

Člověk není dokonalý tvor; ani zdaleka ne. Každému lidskému činu se dá vytknout jistá skutečnost, jistý nedostatek, omyl, pochybení, neschopnost. NedejBože, zaučuje-li se člověk v něčem novém; učení z nebe nepadají a chybami se člověk učí, neznalost však neomlouvá.

Pokud aspoň částečně sledujete diskuze pod článkem, nemohli jste si nevšimnout poznámek typu “Nechci být rýpal, ale…“, “Nechci působit jako hnidopich, ale…“. Frustrovaní, anonymní jedinci neschopni dosáhnout minimálně toho, co autor zamýšlel. Na druhé straně lidé, kteří dané věci dosáhli mnohem snadněji než autor článku; avšak k jeho libosti k všeobecné škodolibosti si danou poznámku s omluvným předpisem neodpustí.

Nechci být hnidopich, ale..

Ale Jsem! Co komentující vede k tomu být hnidpichy, rýpaly a podobnými abstraktními postavami s neurvalým postojem k danému tématu a ještě neurvalejším stylem vyznání svého názoru, poznatku.

1. Frustrovaní, anonymní a často i labilní jedinci s jednostranným zaměřením, komentovat všude, kde je komentářový formulář, pociťují nadřazenost, povýšenost nad autorem článku (bez ohledu nato, že to tak autor nemyslel, či že chyba není na jeho straně; hlavní je, že si komentující může onanovat ego se všemi potřebami, které se mu v neanonymním životě nedostávají).
2. Poslušné zařazení ovečky do stáda. Aniž by člověk rozuměl danému tématu, odkváká to samé, co již bylo stokrát vyřčeno.
3. Ještě jednou body 1 a 2.

Nechci tvrdit, že všichni rýpalové jsou kreténi; nějaké procento bude těch oprávněných a podmíněných připomínek. Ale, když už vztahuji k tématu nějakou kritiku, jistě není nejvhodnější začínat větu: “Nechci být rýpal..”. Konstruktivní kritika by se měla držet jistých zásad; tou mou nejoblíbenější je Kiss Kick and Kiss.

Jistou zásadou pro kritické kritiky by měla být poměrně zpopularizovaná věta z Bible: “Kdo jest bez viny, nechť hodí kamenem!” (Jak jste se mohli dočíst v evangeliu podle (?), kdy žena podvedla svého muže a lidé ji dovedli k Ježíši, aby ji potrestal, přičemž měli všichni připraven kámen v rukou). Tak tedy, kdo jest bez viny, nechť chodí kamenem! (A v tu ránu přestaly existovat komentáře, databáze se odlehčily, weby začaly být aspoň sporadicky slušné).

Jarní sofistikovaná únava Březen 25, 2007

Od doby, kdy odborné články směřuji a věnuji pouze jedinému zdroji se zde poněkud změnil žánr. Ono to není na první pohled ani vidět (snad ani na druhý a třetí), ale nevydané články se mi s přicházejícím jarem poněkud pomnožily a všechny jsou na *; sociální předpověď mladého perspektivního a snad i trochu bujarého břídila, s neohrabanou gramatikou a trochu složitými, sofistikovaně dlouhými věty.

Aspektů, pro mé, poněkud neurvale pozitivní depresářství (oproti minulým letem) je mnoho a ty nejzásadnější jsou stejné jako loni, předloni a příští rok. Jaro. Není to novinka, s jarem přichází spousty aktivních buněk, které mají navodit pocit osamělosti a zatracení, ze kterého je jediné východisko známé nám i všem zvířecím druhům.
Příroda je zázračná chemie a já do tajů chemie nikdy nezapadal (což bych nerad měnil). Naštěstí existuje řešení, jak se těchto chemických změn po zimním období vyvarovat. Pro mé osobní užití stačí primitivní tužka a kus papíru (a nemusí mít ani linkování), dobrý čaj (dorazila krabice plná čajů s konvičkou) a klid. A tak se zde setkáváte s nejrůznějším balastem všeho druhu, který jsem schopen napsat v nejrůznějších polohách (životních i sedacích); kupodivu to zašlo tak daleko, že jste články přestali číst, ba dokonce komentovat (ano, čtete dobře, je vás opravdu mnoho, co nejdříve komentují a poté čtou).

Ale abych pořád jenom neházel žito do flinty, lidé hledají odborníky a ten pravý odbor nad oborami jistě již znáte. Zde dnes vládne sociálně-filozofická monumentální deprese (nezaměňovat s Leninem a Marxem), která na oko vypadá jako nikomu neříkající problém pubescenta, ale v jádru se zabývá otázky nejnutnějších a nejprostších potřeb lidského těla i duše. Tak třeba dnes, chtěl jsem napsat více filozofické než depresivní zamyšlení lidského jádra a vývoje v rámci jeho potenciálu, což se zvrhlo v katastrofální zamyšlení kategorizace posledních tří článků (které jste neměli tu možnost číst, protože mi tu straší v nevydaných). Je mi to líto, naše katastrofální učitelka češtiny mi tento týden nepřímo řekla, že jsem sofistikovaný. A měla pravdu, nebo jste se dnes něco o mně dozvěděli?

Nemocniční duch Březen 7, 2007

To jsem šel na odběr krve. Znáte to, sestra vezme jehlu a zatímco vy se díváte z okna, přiletí včelička a píchne vás do ruky. Každé malé dítě tak dostane strach ze včel, ačkoliv je nikdy včela nepíchla.

V pondělí jsem si šel na odběr krve. S taškou zatěžkanou učením, pchu-erhem a dobrou knihou do autobusu jsem dokráčel až do ordinace, kde jsem zažil nemocniční šok. Místo toho, aby doktor zvolal:”Sestři, odebereme tady mladému tak litr krve, ano?”, zvedl telefon a domluvil mi třídenní neplánovaný výlet na “hotelový apartmán” v nemocnici ve Valašském Meziříčí. Nakonec jsem o ten litr krve stejně přišel. Ale na úplně jiném místě, v jiných podmínkách a s jinou sestrou (a tak není divu, že mi praskla žíla).

Po dvou měsících intenzivní práce na nejrůznějších projektech a návrzích je třídenní pobyt na pokoji, kde jsem byl sám, a který byl vybaven moderním, čistým wc, sprchou, docela příjemným odpočinkem s příležitostí přečíst si pár knih, které již takovou dobu odkládám “na jindy”. Ale všeho moc škodí a tak je na čase pustit se do dalších megalomanských projektů. Napadá mě, že by bylo užitečné začít svým portfoliem.

Nemocniční duch je prazvláštní patron této majestátní budovy.
Není to jako vůně domova,
která se probouzí zároveň,
když se v kuchyni pohybuje žena s hrncem a vařečkou.
A není to ani jako tátova dílna.

Obědy tu ani trochu nevoní
a postele jsou nepohodlné až běda.

Přesto se mi na tom duchu něco líbí.
Možná je to ta solidárnost,
která se v lidech probouzí, když do budovy vchází.
Možná je to strach,
se kterým je tato budova úzce spojena stejně,
jako s nadějí,
která i zde umírá poslední.

Lidé TU nejsou o moc klidnější než venku,
ale nalézají zde to,
co TAM již dávno ztratili.
A to úctu k druhým,
soucit,
pomocnou ruku a víru,
které není nikdy dost.

To je nemocniční duch.

Co děláte? Únor 27, 2007

Jak často se vám lidé pokládají otázku “co děláte?” Otázka, která značí začátek rozhovoru s osobou, se kterou se setkáváte prvně. Ptají se vás nato všude, na úřadě, ve škole, v autobusu, na návštěvě u známých, v nemocnici, nebo když vás zastaví policista.

Robert Fulghum ve své knize “Už hořela, když jsem si do ní lehal” popsal tuto otázku jako byrokratické dělení společnosti. Ty jsi main manager s platem 90 000,- měsíčně; víme kam tě zařadit, jsi pro nás výhodný společník, nabízíme nadstandard. Ty jsi zedník; přijď, vyber si, udělej nám radost, ale nechtěj nic víc. Ach ta byrokracie.

Opravdu zaznívá v otázce něco o vaší profesi? Na co se vás lidé ptají, když nevolky vysloví “Co vlastně děláš?” Na to, jaký máš plat, kam jsi to stihl dotáhnout, zda máš velký dům, zahradu a bazén k tomu? Jsem doktor, vědec, řidič nákladního vozidla, automechanik, prodejce záchodových prkýnek, vlastník movitých nemovitostí, znalec větru deště (a že jich tu před rokem 1988 bylo), nájemce, zahradník, magistr. Je to jako by se vás člověk ptal na váš plat, na způsob vašeho života, životní styl. Jak odpovědět? Chce slyšet to, čím si vydělávám, nebo co mě nejvíc baví, či u čeho trávím nejvíce času?

Kdyby se mne dnes někdo zeptal, co vlastně dělám, dlouho bych si odpověď promýšlel. Je to vlastně otázka na celý život a odpovědět na ní jedním slovem považuji za hřích. Jsem bájný pisálek, posluchač dobré hudby, čajomilec, útlocitný snílek, novopečený řidič bez auta, uživatel internetových záhad, student rožnovské střední, přítel, kamarád a nepřítel, zlobivý syn, rozhádaný a znova usmířený bratr, pacient mnoha chorob a zdraví prospěšný jedinec, občan českého státu, poslušný chodec, který nedělá na přechodě neplechy, čtenář dobrých knih, pomývač nádobí, vynašeč odpadního koše, administrátor webových stránek. Domnívám se, že kolonka v dotazníku “Co děláte” je vždy dost malá nato, aby se člověk z ní dozvěděl to, na co se ptá.

Jsem řidičem! Únor 7, 2007

Radostně všem chodcům, cyklistům a pejskařům sděluji, že já, jakožto novodobý postrach všech ulic a silnic, od dnešního dne jezdím po všech cestách zcela legálně a s pravidly zákona.

Zkoušky jsem zvládl bez větších problémů; testy s jednou jedinou chybou - “Upozorňovat na předjetí zvukovým signálem smím pouze mimo obec!”, technickou jsem statečně na své jaderné nedostatky (ve všech technických předmětech) obstál a jízdu dokonce přežil samotný inspektor. Do jisté míry jsem vděčný kolektivu autoškoly Kvapil, které mě dokázal svědomitě připravit (snad nejen na zkoušku).

Carmagedon není pouhá fikce, Carmagedon je reálný boj o tvůj život… a já se dnešním dnem stávám lovcem!

Spočívám na mučidlech dnešní doby Leden 30, 2007

Co si kdo představí pod pojmem “Mučidlo dnešní doby”? Nostalgici práci v zahraničí, papaláši peníze, sektáři televizi, čtyřicátníci internet….

Mučidlo jako každé jiné

Spočívám v okovech zcela běžného mučidla. Ba dokonce bych se mohl nazývat mučedníkem! Ptáte se o jaké mučidlo jde? O školu/anglicky school.

Je týden po uzavření známek, zítra dostaneme (účast povinná) vysvědčení. Asi není zas tak zdárné, jak by si oči mých vzácných rodičů přály. Ale realita nám realizuje čas, takový, jaký si jej sami tvoříme; bez kvalitních výsledků nejsou kvalitní poznatky, a tak ani zde nečekejte kvalitní článek. Fakt, který i nadále platí, i přesto všechno večerní tlachání, nám (mně/3.pád - Komu? Čemu?) sděluje, že na kvalitní blogování prostě není čas.

V nekulturních podmínkách panuje nekompromisní organizace “škola”, pod jehož velením se seskupují osvobozenecké organely

Lidé vyrostli, tedy ti, co před dvaceti-třiceti lety byli mladí lidé, dnes nazýváme producenty (výdělečně schopná skupina). Asi (je to hloupost) zapomněli na ochranu. Ochranu českých, potažmo slovenských studentů před okupací starých, komunistických hovad, kteří svou profesi nikde jinde neuplatní. Je jich v českém školství stále mnoho, dokonce se mi zdá, že jejich růst se s vyšším ročníkem zvyšuje. Nechápu! A kdo jim může zabránit v ničení a maření lidských životů již v tak raném stádiu, jakou studium střední školy je? Jedině ti produktivní, ti masově nejrozšířenější a dokonce i ti, kteří zachraňují celou naši společnost. Ale co vám budu povídat, kašlou nato.

Včera, dnes a zítra jenom samé písemky (a jenom od těch oranžových profesorů, kteří jaksi z minulé doby načichly růžovou vůní, která doposud na nich spočinula). Mnozí neberou ohledy ani na prázdniny, tak sváteční dobu, jaké se nám dostává tak pomálu.

Nenávidím, když si musím do diáře vpisovat úkoly na týden dopředu. Obzvlášť když jich je moc a všechny mají nejvyšší prioritu. Jedna škola/anglicky school pro mě (4.pád - Koho? Co?) vrcholí a to sice autoškola. Mrzuté je, že jsem učebnici doposud neotevřel, ještě mrzutější však je, že jsem dnes zabloudil do knihkupectví a podpořil jsem pixy-ho o nějaký ten drobák za knihu o CSS.