Kaderas Blog - dePRESS

A proč se vlastně lidé bojí počítače? Září 26, 2007

Čím dál častěji se setkávám s lidmi, kteří by rádi pracovali s počítači, ale mají jisté zábrany. Každý potenciální rodič přichází do styku s chorobou, o které se pokusím trochu rozepsat.

Choroba nebo strach?

Choroba - napadení imunitního systému, který se neubránil a podlehl. Vpusti do těla “zlobříky”, jenž napadají tělo i duši. Je-li člověk chorobný, jde k lékaři, dostane léky a léčí se. Zpravidla se dá choroba léčit.

Strach - nejedná se o chorobu, jak se někteří mylně domnívají. Jde o zcela přirozenou vlastnost umožňující rozeznávat nebezpečí. Strach zajistí vyplavení adrenalinu, jenž dává do funkce všechny smysly s největší prozřetelností.

Z výše uvedeného vyplývá, že strach z počítače je nesmysl. Stejně tak se nejedná o žádnou chorobu. Z hlediska psychiky se jedná o zábranu. Něco, co člověku říká “tohle není pro tebe kámo”, aniž by mu TO vysvětlilo PROČ?

Papír a tužka

V mladé frontě dnes se dnes (WTF?) rozepsali o lidech nesnášející techniku (=počítače). Rozhovor se třicetiletou studentkou byl velice zajímavý, nýbrž opomíjející pořekadlo “Starého psa novým kouskům nenaučíš”. Není tak divu, proč autor článku nepřišel na důvod neschopnosti studentky pracovat na počítači. Ženská, která má doma dvě děti a je zvyklá se z učebnice naučit 3/4 textu nazpaměť, prostě e-learning nepochopí. Pragmaticky řečeno, pokud se v tom člověk nenarodí, ztrácí takřka veškerou možnost tomu porozumět (samozřejmě, vyjímka potvrzuje pravidlo).

Není to třeba nijak zvlášť nafukovat. Žijeme v době, kdy se nevinně mstíme rodičům za předrevoluční zaostalost.

Ztratit zábrany znamená riskovat

Častým důvodem, proč se lidé opatrně vyhýbají zapnout počítač je samotná obava z toho, že by mohli počítač zkazit.

“Mám dát KŘÍŽEK nebo STORNO?”;
“Jednou nebo dvakrát kliknout?”

Jedinou možností, jak se s počítačem zblížit, pochopit jej a naučit se na něm pracovat je - dělat to, co by udělalo dítě. Zní to směšně, ale má to svůj rozum. Dítě nevidí to, co se stane potom. Je zkrátka zvědavé, takže zkouší všechno. Zatímco dospělý člověk si řekne “Co když se to zkazí?”, dítě napadne maximálně otázka “Co se asi stane, až na tohle kliknu?”.

Je třeba si uvědomit, že počítače nejsou již záležitostí pouze pro nějakou smetánku. Slušný počítač si může dovolit snad každý (= skvělé počítače se stále prodávají po bazarech). Jde-li tedy o materiální záležitost, neměl by být člověk vystresovanější víc, než když usedá za volant Škody Favorit.

Druhá, podstatnější věc je, že i když se něco posere, lze vše navrátit. Obyčejný smrtelník bez zájmu k počítači jen sotva dokáže počítač poškodit natolik, aby u toho musel technik strávit víc než hodinku (=1 hodina = 200,-).

Třetí, ne zcela obvyklá. Jedná-li se o první počítač, není žádný problém říci technikovi, ať vám počítač zajistí pro práci se začátečníky. Jedná-li se o klasický windows, při správném (primitivním) nastavení se takto učenlivý uživatel nedostane k žádným důležitým souborům, které by mohl nějakým způsobem ohrozit. Dokonce mu bude zabráněno smazat jakákoliv data. Zkrátka, dostane počítač, se kterým může dělat cokoliv, aniž by se tomu počítači něco stalo .

V tomto jsou Linuxy stále trochu popředu. V operačním systému Linux Suse se rovnou po instalaci uživatel objeví pod chráněným účtem. Respektive administrátorský účet je chráněn heslem a tak i veškeré nastavení počítače (= tzn. ROOT).

Není tedy čeho se bát. Vskutku. Myšlení dítěte je geniální :-)

Pitomce pověsit do průvanu Září 9, 2007

Brigáda ve fotografii mi skončila a nezbývá nic jiného, než pokračovat v dlouholetém studiu doposud nicotné látky, která sic utváří charakter člověka, ale jinak je naprosto zbytečná. Je však dost dobře možné, že ta pravá sranda přichází v tomto ročníku; sebevědomým básničkám “Naše škola vás vyškolí v oboru kybernetiky a informačních technologií” už moc dobře nevěřím, ale pár změn na škole se událo.

Po dvouměsíční brigádě ve fotografii zjišťuji, že nejen psaním a výtvarným dílem se může člověk prezentovat. Tedy, prezentovat svou duševní vyspělost. I když fotografie je ze všech tří umělin nejtěžší. K psaní je třeba propisky, ke kresbě tužka. Pro fotografa je stěžejní osobnost, předmět, světlo, nastínění a pokud možno, dobrý model. A aby získal model, potřebuje reference. Není to snadné, ale má to co do sebe! (kdyby někdo měl k prodeji - Konica Minolta D5 nebo Sony Alfa 100; beru všemi pěti!)

Ale zpět k tématu. Rozhodl jsem se, že od dnešního dne budu každý den věsit do průvanu alespoň jednoho pitomce, který se mi postaví do cesty. Úkol na první pohled vypadá velmi jednoduše. Popsat jednoho pitomce denně nemůže být problém. Mít čas, popíšu stohy pitomců. Ale celou situaci si trochu ztížím. Pitomce totiž nebudu jmenovat; to by ztrácelo na významu. Budu je pouze situovat.

Pitomec č. 1

Neurvalý mladík, jehož tvář jsem vživotě neviděl; snad. Jeho neprozřetelná povaha se trochu napila a poté, jak už to tak bývá, tropila hlouposti. Necudnosti. Maléry. Maléry. Maléry… A kdoví, zda to bylo způsobeno alkoholem? Vždyť člověk je ve svém jádru pořád svůj, ať už jej ovlivní alkohol nebo jiná droga. Chlapec však tvrdě narazil. Nelituji ho, nejraději bych mu nafackoval. Netropil maléry jen sobě a blízkým lidem, ale ten největší malér, na který asi nikdy vživotě nezapomene, ztropil cizímu člověku. Bez soucitu, ať už to bylo způsobeno úmyslně nebo pod vlivem, připravil jednoho člověka o klid. Navždy.

Tak vidíte, pitomce zobrazuji ve velmi latentním světle. Poslední dobou začínám mít pocit, že těch pitomců okolo je přehršel. Možná bude lepší, když si jich tu pár vpíšu a prostě si na ně nějak zvyknu.

Spletitá doba umělcova Červenec 27, 2007

Žijeme v době, kdy se láme umění do vícero směrů. Před sto lety byl umělec ten, kdo alespoň trochu ovládal papír a tužku, hudební nástroj, či různé malůvky, tužky, či křídy. Dnes je vše jinak.

Malíři již nejsou pouze malíři, ale také sprejeři, fotografové, grafici, inženýři. Hudebníci jsou dnes také technaři, rappeři, ři breakeři. A spisovatelé? Nenapadá mě žádné nové odvětví, které by stálo za zmínku (snad blogeři… ba ne, deníky se psali i tenkrát, jen je nečetlo tolik lidí).

Příchodem výpočetní techniky se tak nejen lidé, ale i umění výrazně změnilo. Zda k lepšímu, či horšímu je otázka na nedělní hantýrku na Nově. Podíváme-li se však do minulosti, zjistíme, že již za dob van Gogha nebyl život umělců příliš jednoduchý. Jeho, dnes tak ceněné, malůvky se prodávali po 20 francích. Na jídlo, byt a šat to již tenkráté bylo mizerně málo. A problém nebyl ve van Goghu, kreslil nádherně, jen co je pravda, a obrazů měl.. Problém byl již tehdá v samotných lidech. Němé publikum nechtěno umění. Nemohl své obrazy prodat. Nikdo je nechtěl. Tenkrát.

Dnes doma vlastní snad každý fotoaparát. Projděte se po ulici. Ve výlohách zhledáte kytary, bubny, housle, mixážní pulty, plátna, ty nejlepší olejové barvy z Itálie, štětce všech rozměrů. Co hůř. Lidé chodí každý den s fotoaparáty do lesů, zřizují si vlastní ateliéry, skládají si vlastní hudbu, zpívají do ní, zakládají si vlastní webové stránky, píší prózu, poezii, nakupují zběsile steelpady a doma na svém počítači kreslí obrazy. A všechno vysvatují na internetu. Na tom největším, nejpospolitějším, nejznámějším, nejobdivovanějším a nejsledovanějším médiu na celém světě.

V celé své hrozitánské velikosti. Umění, umění samo o sobě. Zdarma.

Umělci jsou k smíchu. Za svou cenu. Lidé přestali vyhledávat umění, lidé jej začali masově tvořit. A tak se nedivme, když jen ztěží nalezneme další Čapky, Boženy Němcové, Smetany, van Goghy…

Teorie odpadu Červenec 10, 2007

Teorie odpadu

Teorie odpadu je rize jednoduchá. Nepotřebná surovina je odpad. Šlupka od mandarinky je odpad, mandarinka je odpad. Ať už si to uvědomujeme nebo ne, tak vše kolem nás je odpad. Monitor, klávesnice, talířek, plechovka od Coca Coly, ale také sama Coca Cola je odpad. Napsáno řečí pragmatiky, i my jsme odpad. Mnohý lze zprvu využít, poté se však stává formou rozkladu; a z čerstvé, šťavnaté, na jazyku štipkající mandarinky se stává nesympatická hmota sotva využitelná v ruském zemědělství.

Napadla mě myšlenka, ne zcela revoluční, přesto dosti užitečná. Ve světě tržního hospodářství se tomu říká recyklace. Co kdyby i ten nejhumusnější odpad posloužil něčemu krásnému; i z kravského lejna může být růžička. Nemyslím teď na ekology, greenpeace, ale na lidskou tvář odpadu (jsem pan humál). V životě často upadáme do vědomí, že se sami ocitáme jako kus hovna; toho nejméně potřebného, nejnevkusnějšího a nejméně oblíbeného tvora v celé slunečné soustavě. Dospěl jsem k názoru, že z odpadu rostou ty nejkrásnější květy. Byť se to vždy na první pohled tak nejeví, je tomu tak.

Dva linky na prázdniny! Červen 22, 2007

Dnešním dnem jsem si konečně uvědomil, že je třeba promýšlet náplň prázdnin. Známky jsou již uzavřeny a já se mohu radovat z dvouměsíčního TimeOutu (a kupodivu i nadále prolézám, do třetího ročníku SŠIEŘ Rožnov pod Radhoštěm). Dva dokončené projekty, kterým jsem slíbil promotion, vám mohou volný čas na internetu zpříjemnit; obzvášť nyní, kdy trčím na brigádě a nic, krom serfování na stařičkém počítači, není možno dělat.

Galerie favikonek - Prestige!

Slovní studio spustilo galerii těch nejnaparádnějších faviconek, co se dá na infernetu sehnat. Nutno říci, že některé ikonky jsou opravdu kreativní a samotného mě představa tvorby vlastní ikonky s porovnáním ikonek v galerii frustruje.

Česko-slovenská C&C 3 fansite!

Pod praporem webového “glosáře” Oox.cz znikl fansite oblíbené hry C&C 3. Fanoušci této strategie zde mohou využít v plném rozsahu databázi map s popiskem a náhledem. Asi největším lákadlem (a zároveň strašákem) pro hráče je volnost tvorby obsahu webu, neb každý může libovolným článkem přispět a to hned, bez předcházejícího schválení. Zbytečně bych se o tom rozepisoval více, nejlepší bude, když web sami navštívíte.

BTW
Je až s podivem, kolik malinkatých dětí se vyroní ve chvíli, kdy ve fotografii zůstanete s foťákem sami bez profesionální asistence. Asi před minutou jsem fotil půlroční slečnu na pas; samozřejmě se nesmí usmívat, musí se dívat do objektivu a sedět rovně (s nohama na zemi?). Hláška “Koukej, vyletí ptáček” na tyto slečny kupodivu nezabírá. Nebýt medvídka Pů, holka by se za hranice nedostala.

Proč na praxi netvořit e-shopy? Červen 20, 2007

Jsem vyčerpán. Je pátek 1.června a já prožívám poslední den z dvoutýdenní praxe. Bolí mě oči, nohy a ruce mám vyzdobeny mozoly; práce mám až nad hlavu a to je již druhá noc, kterou nespím (vlastně je naprosto reálné, že se jedná už o třetí a možná i čtvrtou noc, jen to v tom spěchu zapomínám počítat).

Když jsem se rozhodoval, kam půjdu na praxi, volnost, fyzická i psychická nespoutanost byla pro mne jasná volba. Rozhodl jsem se pro tvorbu in-ter-akt-ivního e-shopu. Dobrá, nešlo o tvorbu, ale o nasazení něčeho, co by skutečně mohlo a mělo fungovat; tedy něčeho typicky volitelného jako ZenCart, e-commerce.

Relativně flegmatický postoj se posunul na cholerickou práci se zaujetím a nevyřčenou agresí k všemu, co je zahaleno do GNU. Nebýt lidumil, zakázal bych všem obětavcům použít něco tak nepoužitelného, jako je ZenCart a stylovat něco tak nenastylovatelného, jako je e-commerce. Z krásného rčení - v jednoduchosti je síla - jsem zamítl ZenCart a poslal k šípkům i další systémy včetně Drupalu. Bohužel v případě e-commerce neplatí rčení - co je malé, to je hezké - a tak se dobře naplánovaná praxe s dvoutýdenním pobytem u počítače změnila v nekontrolovatelný střemhlav kaskádových stylů.

Stupínek po stupínku se nekalá atmosféra stupňovala, neb od pondělí druhého týdne “volna” odešel bojler. Jak si tedy užít dovolenou bez čaje, vany a vyvětrané hlavy?

Vydáno se spožděním :-)

Pokrok nezastavíš Červen 13, 2007

Hřích

Křesťanství káže, že hřích je rakovina. Né vždy zhoubná, rakovina, na kterou existuje lék -> sám Bůh osobně. Dvě tablety denně spolknout, zapít čistou vodou a nechat působit. Indikace? Dvakrát denně, 7 dní v týdnu, 28 dní v měsíci, 12 měsíců v roce, 80-90 let vkuse. Vysadit? Vyloučeno. Překročení denní doporučené dávky není od věci, stav pacienta se zlepšuje v přímé závislosti na množství tablet spolykaných za den.

Zaručeně 100% účinnost, přičemž se nejedná o revoluční objev. Nobelova cena tento objev již od svého počátku přehlíží, i když se zajímá o takové osobnosti, jakým je vyhnanec a emigrant Dajlajláma.

Deprese

Novodobý vynález, nejnovější typ hříchu pod pultem pokušitele. Křesťanství v rozporu, ptáme se: “co nato Bible?” Nic. V době, kdy byla Bible sepsána neexistoval press ani de-press; káva se pražila a zalévala horkou vodou z káně, místo novodobých presovačů. Kola automobilů dofukována nebyla. Jednoduše proto, že tehdá se chodilo pěšky.

Zmiňované tablety na depresi zabírají pouze ve velkém množství, přičemž se nelze vyhnout nechtěnému předávkování. Léčba nebezpečná, především pro okolí pacienta.

Technická doba, pokrok, neustálý výzkum a testování po staletích, objevil doposud jediný lék - drogu. Droga v podobě jakékoliv - alkohol, THC, pervitin.. Přiměřené množství zapíjet po dobu max. 1 měsíce. Návykovost? Rizikově vysoká. Účinnost? Zdánlivá. Droga tvoří filozofickou smyčku mezi hříchem a depresí.

V technické definici vyjádříme drogu rotačním pohybem, hřích pevnou konstrukcí a depresi klikou, zajišťující kývavý pohyb mezi drogou a hříchem.

Možnosti nemocného

Zahájit léčbu křesťanstvím - účinky nezjištné (nemoc se i po dlouhodobém užívání vrací s ještě většími těžkostmi).

Léčba drogou - nákladná “léčba”, která nemá za úkol nic jiného, než-li pacienta v důsledku jeho nemoci usmrtit.

Léčba stavem logické nuly - spočívá v negaci proměnné typu neúspěch. Neustálý zhon, práce, tvorba, společenská aktivita je pouhá Potěmkinova vesnice. V období největšího de-pressu klesne napětí na pacientově dobré náladě pod hranici zakázaného pásu, do rozpětí 0 - 0,4V. Tedy U log. 0. Pacient pracuje na principu sekvenčního logického obvodu a pouze synchronizační vstup zajistí stav log. 1. Bohužel na dobu neurčitou.

Skvělé myšlenky vznikají na vzduchu Duben 26, 2007

Je to skoro až paradox; sedím u počítače s klávesnicí, myší, internetem a nepřeberného množství informací. Při pohledu kolem dokola přes samé knihy nevidím. Kdyby náhodou vypadla elektřina a já nemohl svou myšlenku zaznamenat přímo do počítače, disponuji svíčkou, zápalky, propisovací tužkou průměru 1,2 a sešitem s pevný vázáním. Pro lepší návaznost myšlenek a jejich pochody mohu zapálit přírodní vonnou tyčinku, udělat si čaj, pustit si Bobby McFerrina.

Don’t worry be happy

Přes všechny tyto možnosti sedím u klávesnice a poletuji nesmyslně myší sem a tam, přičemž ruce by psaly, ale mozkové závity emigrovali. Tápám, nesmyslně klikám na odkazy, které mě nikdy nazaujmou a které považuji za větší zbytečnost, než je televize sama. Přitom bylo tolik myšlenek, tolik promyšlených frází, dialogů, monologů, pouček, strastí, zkušeností a nepravd. Přitom jsem věděl, že dnes nebudu na suchu, že dnes napíšu dobrou myšlenku (v podstatě nejde o myšlenku, ale o formulaci, která myšlenku zosobňuje).

A ono nic. Nechumelí se, klávesnice touží, ruce pracují, ale myšlenka se neukájí. Vím na betón, že až vstanu a po ranní hygieně vykročím do radostně probouzející jarní přírody ještě zvlhlou a roztouženou po včelím obšťastněním, naskočí nekonečné monology o vzniku pampelišky, dialogy s dobrým a špatným já, zvažování, promítání, citové vydírání. Tisíce vět, milióny písmenek; avšak ani jedna nezaznamenána. Čím to, že vše začne bujařit zrovna když po ruce nemáte papír a tužku?

A tak sedím v křesle, popíjím ženšenový oolong, poslouchám Bobba, uvolňuji tělo i mysl nad Tibetskou vůní a pročítám jednotlivé knihy najednou doufajíc, že to přijde.

Nepřišlo a to je ten paradox.