Spletitá doba umělcova Červenec 27, 2007
Žijeme v době, kdy se láme umění do vícero směrů. Před sto lety byl umělec ten, kdo alespoň trochu ovládal papír a tužku, hudební nástroj, či různé malůvky, tužky, či křídy. Dnes je vše jinak.
Malíři již nejsou pouze malíři, ale také sprejeři, fotografové, grafici, inženýři. Hudebníci jsou dnes také technaři, rappeři, ři breakeři. A spisovatelé? Nenapadá mě žádné nové odvětví, které by stálo za zmínku (snad blogeři… ba ne, deníky se psali i tenkrát, jen je nečetlo tolik lidí).
Příchodem výpočetní techniky se tak nejen lidé, ale i umění výrazně změnilo. Zda k lepšímu, či horšímu je otázka na nedělní hantýrku na Nově. Podíváme-li se však do minulosti, zjistíme, že již za dob van Gogha nebyl život umělců příliš jednoduchý. Jeho, dnes tak ceněné, malůvky se prodávali po 20 francích. Na jídlo, byt a šat to již tenkráté bylo mizerně málo. A problém nebyl ve van Goghu, kreslil nádherně, jen co je pravda, a obrazů měl.. Problém byl již tehdá v samotných lidech. Němé publikum nechtěno umění. Nemohl své obrazy prodat. Nikdo je nechtěl. Tenkrát.
Dnes doma vlastní snad každý fotoaparát. Projděte se po ulici. Ve výlohách zhledáte kytary, bubny, housle, mixážní pulty, plátna, ty nejlepší olejové barvy z Itálie, štětce všech rozměrů. Co hůř. Lidé chodí každý den s fotoaparáty do lesů, zřizují si vlastní ateliéry, skládají si vlastní hudbu, zpívají do ní, zakládají si vlastní webové stránky, píší prózu, poezii, nakupují zběsile steelpady a doma na svém počítači kreslí obrazy. A všechno vysvatují na internetu. Na tom největším, nejpospolitějším, nejznámějším, nejobdivovanějším a nejsledovanějším médiu na celém světě.
V celé své hrozitánské velikosti. Umění, umění samo o sobě. Zdarma.
Umělci jsou k smíchu. Za svou cenu. Lidé přestali vyhledávat umění, lidé jej začali masově tvořit. A tak se nedivme, když jen ztěží nalezneme další Čapky, Boženy Němcové, Smetany, van Goghy…
