Zombie! The Cranberries! a napuchlej vzduch.. Duben 5, 2007
Je to jako pád z osmého patra panelového bytu.
Dnes nescházím schod po schodu; vše se kolem mne vzněcuje a tma pohlcuje popel, popelníky, popeláře i popelku.
Nikdo neví, zda stále letím. Všude tma, horko a vlhko.
Ačkoliv pod nohama necítím pevnou zem, opírám se o cosi notoricky nestabilního. Snažím se předmět rozeznat, ale jakoby se vzdaloval.
Vše se vzdaluje.
Rychle.
Start raketoplánu Apollo 11, tentokrát bez posádky.Kulka ráže 11m vystřelené z prototypu AG-34; kulka vystřelená ze tmy do tmy.
Zastavil se, svět se zastavil. A já?
Já na sebe vzhlížím z neskutečné výšky. Vypadá to, jako bych stále padal.
Hlouběji.
Kdepak panelák, kdepak osmé patro. To je šikmá věž v Paříži; Eiffelovku přestěhovali, všechno přestěhovali.
“Stůj, kdo jsi?”
“Já?”
“Vidíš tu snad ještě někoho jiného, než jsi ty? Tady nejsi na zemi ty zmetku!”
“Promiňte osobo, nevidím vás, netuším kde jste a jak jsem se zde dostal. Vlastně už ani nevím, kdo jsem.”
“A toho dole, pod námi, poznáváš?”
“Ano, je to mé druhé já. To je ten, co skočil; ten, kdo snil o bílém nebi s měkkou peřinou a cvrlikajících andělíčkách. Je to ten, kdo každý den létal na trase Česká Amerika - Tatry - Španělsko; Španělsko on totiž velmi rád. Jenže ještě tentýž den s tím samým vlakem ze Španělska vjížděl do podsvětí. To zatracené podsvětí, nenáviděl jsem ho kvůli tomu. Říkal tomu THC, LSD, Perník… Já to však měl vždy jen za výletní jízdu za hranice Země.
Ale on to miloval. Miloval, ROZUMÍŠ?
Musel bys ho znát, aby jsi pochopil tu jeho vášeň.”
“Let, vlak, vášeň…”
To je jak z té písničky Zombie. Určitě to znáš, skládal jsem ji pro tebe: In your head, In your HEAD, ZOMBIE!”
“To není tvá píseň, to je od The Cranberries; miluju tu písničku!”
“Zombie. Vždyť já jsem ji zpíval. Já ji nahrál, pustil v rádiu a poslouchal v autě.”
“Hele Zombie, nepřebral’s trochu?
Nezníš mi ani trochu jako Bůh a tohle nevypadá ani trochu jako ráj.”
“Nikdo ti neříkal, že jsem Bůh; ten se tě ostatně už dávno vzdal. Takovejma, jako ty, se nahoře vůbec nezajímaj.
To já jsem tě přivedl tu.
To já jsem ten dole, to já ti dal tu možnost vzlétnout a padat.”
“Nenávidím tě; nenávidím toho dole! Já za nic nemohl, rozumíš? Rozuměj tam nahoře? JÁ NE!”
“Šetři hlasivky, cesta do pekla je delší než do ráje.”
Dopad.
Bezvládné tělo leží na zemi před panelákem. Byl to rychlej pád z osmýho patra.
Neměl šanci.
Drželi ho dva dny na přístroji, ale zohvená tvář mu už nikdy nedovolila promluvit.
Otevřít oči,
vdechnout trochu toho napuchlýho vzduchu,
ochutnat coca-colu života,
probudit se.
Komentuj