Nemocniční duch Březen 7, 2007
To jsem šel na odběr krve. Znáte to, sestra vezme jehlu a zatímco vy se díváte z okna, přiletí včelička a píchne vás do ruky. Každé malé dítě tak dostane strach ze včel, ačkoliv je nikdy včela nepíchla.
V pondělí jsem si šel na odběr krve. S taškou zatěžkanou učením, pchu-erhem a dobrou knihou do autobusu jsem dokráčel až do ordinace, kde jsem zažil nemocniční šok. Místo toho, aby doktor zvolal:”Sestři, odebereme tady mladému tak litr krve, ano?”, zvedl telefon a domluvil mi třídenní neplánovaný výlet na “hotelový apartmán” v nemocnici ve Valašském Meziříčí. Nakonec jsem o ten litr krve stejně přišel. Ale na úplně jiném místě, v jiných podmínkách a s jinou sestrou (a tak není divu, že mi praskla žíla).
Po dvou měsících intenzivní práce na nejrůznějších projektech a návrzích je třídenní pobyt na pokoji, kde jsem byl sám, a který byl vybaven moderním, čistým wc, sprchou, docela příjemným odpočinkem s příležitostí přečíst si pár knih, které již takovou dobu odkládám “na jindy”. Ale všeho moc škodí a tak je na čase pustit se do dalších megalomanských projektů. Napadá mě, že by bylo užitečné začít svým portfoliem.
Nemocniční duch je prazvláštní patron této majestátní budovy.
Není to jako vůně domova,
která se probouzí zároveň,
když se v kuchyni pohybuje žena s hrncem a vařečkou.
A není to ani jako tátova dílna.Obědy tu ani trochu nevoní
a postele jsou nepohodlné až běda.Přesto se mi na tom duchu něco líbí.
Možná je to ta solidárnost,
která se v lidech probouzí, když do budovy vchází.
Možná je to strach,
se kterým je tato budova úzce spojena stejně,
jako s nadějí,
která i zde umírá poslední.Lidé TU nejsou o moc klidnější než venku,
ale nalézají zde to,
co TAM již dávno ztratili.
A to úctu k druhým,
soucit,
pomocnou ruku a víru,
které není nikdy dost.To je nemocniční duch.
Komentuj