Dva dny na bezbřehém ostrově! Říjen 22, 2006
Vítr profukuje prosvícenou ústinu říčky zavlažující již tak vyprahlé palmy. Bodejť by ne, vždyť i ptáci se ztratili v korunách stromů a vylítají jen v přidruženou dobu, kdy je Slunce nejslabší; což ovšem šimpanz nemůže pochopit a tak mu okřídlené vrtulky nadále užírají toho trocha, co mu na stromě v tuhle horkou dobu vyraší.
To pod stromem je to o poznání živější. Tmaví živelní mravenci s očima přes půl těla pochodují přes travnaté můstky po pěšince přímo k lesnatému strništi, odkud se s plnýma baťůžkama napůl zad vracejí zpět. Jistě je za tu práci čeká svěží kapka rosy.
Na konci ústiny poletují vážky, motýli, bedla a všemožná jiná stvoření, co se jen dají svými ornamenty přirovnat k nekonečnému rojišti hvězd. Tiché šepotání letu přehlušuje mořský šum přílivu, odlivu a zase přílivu. Pozoruhodně klidným dojmem však nepůsobí nevstřícný jižanský vítr, jenž bezhlavě naráží do zalesněných bariér ostrova.
Asi nejsem sám, kdo potakovém ostrovu touží; stačili by dva dny. Život je jiný; přináší zlé věsti v tu dobu, kdy je slyšet nechce. A ty dobré si nechává a šetří jimi, snad na tu dobu, kdy mu budou nejpotřebnější. Tal třeba se jednou takového ostrova dočkám.
Komentuj